Aktuálně

---

Občasník se přesouvá

Dneska pro vás všechny mám zprávu, že taťka přesunul můj občasník na jinou adresu a nové záznamy mi pomáhá psát právě tam.

Nový deníček naleznete na adrese:

www.doktoronline.cz

Jsem tam k nepřéhlednutí, protože jsem byla vybrána jako ukázkový deníček i když nevím, čím jsem si to zasloužila. Tak neváhejte a navštivte mne tam.

---

Hubnout, nebo ne

Dnes nastala hodina pravdy. Pohádky ještě tak dobře zmáknuté nemám, ale už jsem něco zaslechla o ježibabě a dětech, o noži a prstíku a o sádlíčku. Mamka není žádná ježibaba, taťka není ježidědek, ale dneska mě prostě vážili. Nevím, co tím sledují, jestli mi tím chtějí něco naznačit...

No, zkrátka mám 11,7 kg. Co myslíte, je to na takovou holčičku, jako jsem já hodně? Myslíte, že bych snad měla držet dietu? A když ano, je nějaká miminí?

---

Hrad

Den jako obvykle. Hraní, hraní hraní, jídlo, spánek, hraní, hraní. Pak jsme šly s mamkou ven. Taky normálka. Vození se, běhání. Ale když jsem se vrátila domů...

Nějaký cizí pán zrovna něco kutil v mém pokojíčku. Viděla jsem jen nějaké barevné něco a tak jsem dělala jé a jó a jů (jak to umím jen já), abych dala najevo, že mě mají k tomu něčemu pustit, abych to mohla pořádně prozkoumat. Naštěstí se pán brzy vypařil a konečně mě pustili do mého pokojíčku.

Hrad. A ne ledajaký. Dvě věže, mezi tím police, nahoře stříška. A ten hrad je vlastně skříň. Asi si myslíte, že jsem vypila moc mlíčka a udělalo se mi z toho špatně, ale kdepak. Fakt - místo hradního zdiva dveře a dovnitř se dají dávat věci.

No jasně, že jsem to hned zkoušela, otevírala a zavírala. Ti mí bambulové si mysleli, že mám z hradu radost. Vůbec jim nedošlo, že jsem prostě jen zodpovědná a když oni nevyzkoušeli, jestli je všechno dobře smontované, já to musím udělat za ně.

Ale myslím, že je to báječná věc. Hraček mám hromadu (asi si je nechám brzo spočítat) a už jsem fakt nevěděla kam s nimi.

---

Čtvrtá stolička

Jak říká taťka - už mám zubů plnou hubu. Mi se to moc nelíbí, protože nemám hubu a mám zoubky, ale když jsem se snažila protestovat, zase ze mně jako obvykle vyšlo jen nějaké "a budu tata baloduééé" a nikdo mě fakt nebral vážně.

Na každý pád se mikonečně prořezala dlouho očekávaná čtvrtá stolička. Fotodokumentaci přikládám a jak se zdá, další zuby na sebe nenechají dlouho čekat.

---

Nový kočárek

Ten starý je ještě dobrý, jezdí dopředu i dozadu, ale prostě jsem dneska dostala nový kočárek. Je lehčí, barevnější, sportovnější, skladnější, no prostě báječný. Alespoň tak se musím tvářit, abych našim nezkazila radost. Stejně ale raději chodím po svých - není to taková nuda jako v kočárku.

Ještě jsem se nezmínila, že jsem úchyl na PET láhve. Ale nesmíte mě hned odsuzovat. Ony si tak pěkně stojí vedle koše, ani se nepohnou, jsou takové akorát, jen je sebrat a hrát si. Takže když jdu kolem nějaké flašky potřetí, prostě neodolám, popadnu ji a tahám ji, kde se dá.
Nejraději mám, když mám flašky dvě, protože mám dvě ručičky.

Na a na flaškách jsou takové ty uzávěry. Zatím byli všichni v klidu a návštěvám říkali - nebojte, to nerozlije. Je to zavřené.
Jenže já nejsem žádné ořezávátko. Pěkně jsem koukala, jak to dělají, aby se ta věc nahoře dala pryč. Takže dneska, po několikadenním úsilí můžu prohlásit - dokázala jsem to. Uzávěr padl a všichni zůstali paf.

---

Druhé Vánoce

Ráda cestuji a toto léto jsem jela do Bechyně. A jasně, že jsem projela okolí - hrady a zámky, znáte to. Mrkla jsem na Jindřichův Hradec, do Českého Krumlova, do Třeboně, na Zvíkov a spoustu dalších míst. Musím napsat, že to byl báječný oraz - spousta prostoru pro dovádění.

No a v Bechyni, v jedné malé části u řeky jsem zažila své druhé Vánoce. Za jednoho parného večera, šel průvod lidí v čepicích, rukavicích, zimních bundách, děti tahali na sáních, nesli si lyže. Někdo nesl nazdobený stromeček, jiný zase mísu s bramborovým salátem, další cukroví, no prostě, když jsem to viděla, snažila jsem se zjistit, jestli nehlásili hromadný útěk z blázince. Ale asi ne. Na náměstíčku před hospodou pak začali slavit, zpívat koledy a rozdávat dárky. A protože jsem jela zrovna kolem, dostala jsem kromě perníčků i sluneční brýle, jak můžete vidět na obrázku.

Docela prča. Jak se zdá, Vánoce nejsou žádnou vzácností. Nevím, proč naši z toho dělají takovou vzácnost. Ale už se těším na ty další, na ty pravé.

---

První diplom

O plavání jsem už párkrát psala. No a dneska jsem měla poslední hodinu. Všem jsem předvedla, jak to pěkně umím a na závěr jsem dostala opravdický diplom - že jsem absolvovala kurs.

Mám ho doma založený a často se na něj chodím dívat. No, nedivte se - první diplom...

---

Běhám jako o závod

Tak jsem na to přišla. Lezení po čtyřech je opravdu pro mimina a už to nedělám. Hezky po dvou, to je ten správný fičák. A tak mydlím po bytě sem a tam, nejraději když mám v každé ruce něco. Padám jen vzácně a to jen proto, že o něco zakopnu.

Někdy mi ani naši nestačí. Ani se jim nedivím.
A někdy mě vezmou na ruce, nebo si mě posadí na klín. A to mě nebaví. Teď, když se můžu svobodně pohybovat, chci zase zpět na nožičky. A tak se kroutím fňukám, kopu, koušu a většinou je přemůžu. Šup na nožičky a peláším od nich pryč.

Svobodný rozlet všem miminkům!

---

Hltat se nemá

Nejsem zrovna žrout, ale když se už dorvu k něčemu dobrému, proč si nedat? A že to hned nacpu do pusinky celé? No, nedivte se, když vás pořád kontrolují rodiče a jakmile si dáte některou z těch barevných věcí co mám kolem sebe, už vás honí, násilím otvírají pusinku a snaží se mi ukrást tu dobrotu.
Takže raději volím taktiku nepozorovaně uzmout, nacpat do pusinky a pak si pomalu přežvykovat.

No a to se mi dneska nevyplatilo. Hlídala mne teta, která ještě není zvyklá na mé triky. Uzmula jsem tyčinku a tradičně ji nacpala celou dovnitř. A pak se to stalo - něco bylo špatně a začala jsem se dusit. Podnikavá mamča mne chytla za nožičky, obrátila hlavičkou dolů (copak jsem nějaký kosmonaut) a bouchala do zad.

Tyčinka vypadla ven a problém byl pryč. Hned jsem se začala tomu všemu smát, protože mi to celé prostě najednou přišlo jako nějaká hra - děsná legrace.

Ale když tak nad tím teď v postýlce přemýšlím, asi bych neměla všechno cpát do pusinky. Jenže ty dobroty kolem mě...

---

Výlet na pohotovost

V mém sladkém životě nastávají první strasti. U doktora jsem sice už byla, ale ještě nikdy v takovou dobu jako dnes ráno. Ještě byla tma, když jsme přišla na to, že se mi nějak divně dýchá. Tak jsem si vzbudila mamku s taťkou. Chtěla jsem se jen zeptat, co to má znamenat, jestli je normálka, že u toho dýchání tak sípám a oni hned začali zmatkovat.

Přála bych vám vidět ten fofr. Najednou tam pobíhali jako pominutí, navlékli mne do oblečku a já si mezi tím tiše sípala a koukala na ten šum. Hodili mne do auta a šup se mnou k doktorovi. Úplně jinému, než jsem zvyklá. Mamka na mě celou cestu koukala a kontrolovala mne.

Naštěstí byl doktor fajn. A měli tam spoustu hraček, tak jsem měla na co koukat. Doktor se mi koukal do krčku - chtěla jsem protestovat jak jsem zvyklá, ale asi to s malýma holčičkama umí - dal mi ruce podél hlavy tak, že jsem se ani nepohla i když jsem moc chtěla. Do zadečku mi něco strčili a už to tam nechali, ani jsem nestihla zaprotestovat. Doktor mamce něco říkal a pamatuji si jen to divné slovo lantytýda. Možná to znělo i jinak, ale je to jedno. Sípat jsem přestala, dýchalo se mi lépe, stavili jsme se ještě pro léky a pak honem šup do postýlky. Mamka mne ještě chvilku nosila a mačkala, tak jsem cítila, jak ji rychle tluče srdce. Asi byla rozrušená z té rychlé jízdy...

---

Starší záznamy naleznete v archívu.